blog králíků na Blog.cz

Sport a relaxace

// /*

-

Kutnohorským mírem z roku 1485 uzákonil Vladislav rovnost katolíků a kališníků. Vydáním Svatováclavské smlouvy urovnal Ludvík Jagellonský dlouholetý spor mezi šlechtou a městy. Města získala právo hlasovat na zemském sněmu a šlechta mohla začít podnikat;obchodovat. Za vlády Jagellonců se do Čech dostal vynález knihtisku, vynalezl ho Johannes Gutenberg.

Na návrh Jiřího z Poděbrad zvolil zemský sněm v roce 1471 českým králem Vladislava z polského rodu Jagellonců. Vladislav Jagellonský si vládu rozdělil s Matyášem Korvínem. Po smrti Matyáše Korvína byl Vladislav zvolen uherským králem a sídlo země bylo přesunuto z Prahy do Budína. Po smrti Vladislava nastoupil na český trůn jeho syn Ludvík.

Utonutím v bažině zemřel Ludvík při bitvě u Moháče v roce 1526, jeho vojsko tu bojovalo proti Turkům.

Vladislav, kterému se říkalo král Dobře;Bene, vládl v Čechách a Matyáš Korvín na Moravě a ve Slezsku. Významnými pozdně gotickými architekty byli Benedikt Reid a Matěj Rejsek. Za vlády Jagellonců vznikla prv

Ještě za svého života Jiří z Poděbrad prosadil, aby se jeho nástupcem na českém trůně stal syn polského krále Vladislav Jagellonský. Vladislav Jagellonský se dohodl s Matyášem Korvínem na rozdělení moci.

Olomoucký mír zajistil Vladislavu Jagellonskému vládu v Čechách. Olomoucký mír zajistil Matyáši Korvínovi vládu ve vedlejších zemích.

Kutnohorský sněm přijal kompaktáta jako základní zemský zákon. Vladislav Jagellonský musel před korunovací českým králem slíbit, že bude dodržovat kompaktáta. Dohoda mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem byla uzavřena roku 1479 v Olomouci.

Král Vladislav Jagellonský byl přesvědčený katolík, s jeho nástupem souviselo posílení katolické strany. Roku 1485 se konal v Kutné Hoře sněm, na němž byla uzavřena dohoda mezi katolíky a kališníky;utakvisty.

Kutnohorský sněm ukončil s konečnou platností období husitství. Po smrti Matyáše Korvína byl roku 1490 Vladislav Jagellonský zvolen uherským králem.

Šlechtickou spoluvládu stvrzoval i nový zemský zákon zvaný Vladislavské řízení zemské. Po smrti Vladislava Jagellonského se českým a uherským králem stal jeho nedospělý syn Ludvík.

Ludvík Jagellonský zemřel na útěku z bitvy u Moháče. Na přelomu 15. a 16. století byl český a uherský stát spojen osobou jednoho panovníka;krále.

Vladislav Jagellonský učinil svým sídlem uherský Budín. Nepřítomnosti krále Vladislava v zemi využívali čeští páni. Panský stav tvořili představitelé nejstarších a nejurozenějších šlechtických rodů.

Vladislavské řízení zemské bylo vydáno roku 1500. Čeští stavové usilovali o návrat krále Ludvíka z uherského Budína do Prahy.

U Moháče roku 1526 utrpělo české a uherské vojsko těžkou porážku v bitvě s Turky. Roku 1453 dobyli Turci Cařihrad; Konstantinopolis.

V 16. století se o stavovská práva ucházeli nejen páni, ale i rytíři. Spor mezi šlechtou;pány a městy řešila Svatováclavská smlouva.

Svatováclavská smlouva byla uzavřena roku 1517. Roku 1389 utrpělo Srbsko v bitvě na Kosově poli porážku od Turků.

Učení Petra Chelčického se stalo základem Jednoty bratrské. Na husitství navázala přibližně o století později luterská reformace. Hlasatelem církevní reformy v Německu byl Martin Luther.

V 16. století se v Evropě šířil nový kulturní proud a umělecký směr zvaný renesance. Česká pozdní gotika bývá též označována jako vladislavská. Proti revolučnímu násilí husitů vystoupil Petr Chelčický.

První obec českých bratří vznikla v Kunvaldu pod Orlickými horami roku 1457. Martin Luther považoval za svého předchůdce českého reformátora Jana Husa.

Renesanční kultura se do ostatní Evropy šířila z Itálie. Na konci 15. století byla v Kutné Hoře dokončována stavba chrámu svaté Barbory.

Významnými staviteli české pozdní gotiky byli Matěj Rejsek a Benedikt Rejt. Významnou stavbou Matěje Rejska je Prašná brána v Praze. Významnou stavbou Benedikta Rejta je Vladislavský sál na Pražském hradě.

Roku 1471 si český sněm volí za krále Vladislava II. Jagellonského. Po Matyášově smrti je Vladislav II. roku 1490 zvolen uherským králem, přesidluje do Budína a spojuje tak opět země Koruny české pod jednu vládu.

Po Vladislavovi nastupuje na český trůn jeho syn Ludvík Jagellonský. Ludvík Jagellonský umírá po prohrané bitvě u Moháče roku 1526, když podléhá přesile tureckých vojsk.

Král Vladislav II. zahajuje přestavbu Pražského hradu, kterou svěřuje do rukou saského stavitele Benedikta Rejta . Benedikt Rejt v Čechách navrhuje Vladislavský sál a chrám sv. Barbory v Kutné Hoře ve stylu pozdní gotiky.

Na stavbě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře se podílí známý stavitel Matěj Rejsek, autor pražské Prašné brány. Vladislav II. podporovaný císařem vedl boj o český trůn s Matyášem Korvínem, kterého zase podporoval papež.

Válka skončila roku 1478 nerozhodně a soupeři si země Koruny české rozdělili: Vladislav II. získal Čechy a Matyáš Moravu, Slezsko a Lužici. Za Vladislava II. zavládl čilý stavební ruch a české země zacelují rány po dlouhém období husitských válek.

Ludvíkovou smrtí vymřel rod Jagellonců na českém trůně. Komise sedmnácti pánů a rytířů vydává nový zemský zákoník, Vladislavské zřízení zemské, které posiluje moc šlechty na úkor pravomocí měst a prostého lidu.

Trvalé spory mezi šlechtou a městy jsou částečně zmírněny Svatováclavskou smlouvou z roku 1517, která městům přiznává hlas na zemských sněmech a šlechtě umožňuje neomezenou hospodářskou činnost na jejích panstvích.

Nejvýznamnějším malířem jagellonské doby byl Mistr litoměřického oltáře. K významným dílům raného humanismu patří právní spisy Viktorina Kornela ze Všehrd nebo první mapa Čech Mikuláše Klaudiána.

Český král od roku 1471, od roku 1490 král uherský, syn polského krále Kazimíra IV. Jagellonského. Do roku 1490 sídlil jeho panovnický dvůr v Praze, nadále pak v Budíně.

V letech 1471 - 1490 se o vládu v zemi a titul českého krále dělil s uherským panovníkem Matyášem Korvínem. V domácí politice se svou slabostí zasloužil o nebývalé posílení moci šlechty, což dalo vzniknout velmi rozvinuté formě stavovského státu.

Významný politický krok představovali dědické smlouvy mezi Jagellonci a Habsburky, které daly po roce 1526 vzniknout habsburskému středoevropskému soustátí, jehož součástí bylo České království až do roku 1918. České země prožívaly za vlády Vladislava II. Jagellonského období hospodářské stability za významného kulturního přispění pozdní fáze gotického slohu, jemuž se dostalo pojmenováni "vladislavská" nebo také "jagellonská" gotika.

Pražský hrad, Starý královský palác, Křídlo Jezdeckých schodů Starého královského paláce, Západní křídlo Starého královského paláce s tzv. Vladislavovou ložnicí, Prašná brána, Královská obora(Stromovka), Chrám svatého Víta, Staroměstská radnice, Obecní dům, Vladislavský sál, Daliborka , Zlatá ulička, Mihulkaní mapa Čech, jejím autorem by Mikuláš Klaudián.

Město, pevnost, ale také " brána do Uher " či " legenda na Sanu ". Pevnost jejíž jméno vešlo do dějin. V předvečer I. světové války to byly na severovýchodě monarchie dvě pevnosti Krakow a Przemysl, které sloužily jako opěrné body.

Przemysl však ležel více na východ a boje o něj měly být urputnější. Jeho význam spočíval v tom, že byl klíčem ke karpatským průsmykům a zároveň i železničním uzlem. Przemysl se nachází v místech, kde řeka San opouští Karpaty a ty zde přechází v haličské pláně. Boje o Halič a Karpaty byly dlouhé a úporné. Střetly se zde armády Rakousko-Uherska a Německa s Ruskem.

Prvním dnem armování pevnosti ( přechod na válečný stav ) byl 2. srpen 1914. Dne 4. září započala evakuace obyvatelstva města i přilehlého okolí. Zbytek obyvatel ( cca 18 000 ), který chtěl zůstat musel doložit, že má zásoby potravin na 3 měsíce.

Oproti tomu síla posádky vzrostla na 131 000 mužů ( z toho cca 12 % Čechů, nejvíce 30 % tvořili Maďaři ) a 21 000 koní. Velitelem pevnosti zůstal i nadále polní podmaršál Hermann Kusmanek von Burgneustädten.

Po ústupových bojích v Haliči odchází směrem na západ, 17. září 1914 i 3. rakousko-uherská armáda. Przemysl se dostává pomalu mezi 22. - 26. zářím 1914 do prvního obklíčení. Rusové se po neúspěšném vyjednávání pokouší pevnost dobít, ale jejich snaha naráží na efektivní pevnostní obranu. Ani masivní ruský útok 7. října 1914 na skupinu fortů Sedliska, se Rusům nezdařil. Po třech dnech bojů a obrovských ztrátách se museli začít stahovat. 9. října se k pevnosti začali od západu přibližovat jednotky 3. rakousko-uherské armády. První obležení Przemyslu, trvající 21 dní, skončilo.

Obležení sice skončilo, ale pevnost se stala součástí fronty, která se stabilizovala na linii řeky San. Začala intenzivní oprava, boji poškozených objektů. Od 28. října 1914 se podařilo obnovit zničené železniční spojení. Během následujících 6 dnů dorazilo do Przemyslu 213 vlaků se zásobami a vojenským materiálem. To byl obrovský logistický výkon, znamenal, že v průměru každých 40 minut přijel vlak, který bylo potřeba vyložit a naložit do něj raněné a další civilní obyvatelstvo.Pod ruským tlakem opět počala 3. rakousko-uherská armáda 4. listopadu 1914 ustupovat.

Od 5. listopadu 1914, během tří dní, se dostala pevnost do druhého obklíčení. Za pět dní přišla sněhová bouře a citelný pokles teplot. Vojáci v předsunutých postaveních začali trpět chladem a prochlazením. Během obklíčení posádka pevnosti uskutečnila několik výpadů do různých směrů, ale zimní počasí, obtížně průchodné komunikace a ruské obkličovací jednotky, znemožnily posádce získat výraznější úspěch.

Jeden z nejvýznamnějších výpadů začal 14. prosince 1914 směrem na Sanok, kde se v té době nacházely jednotky rakousko-uherské armády. K nim se čelo výpadových jednotek dostalo na vzdálenost cca 30 - 40 km. Ale ruská obrana a nepříznivé počasí další postup 18. prosince 1914 zastavilo. Období od počátku vánoc do 26. prosince se vyznačovala klidem a jakýmsi příměřím. Jeden z dalších výpadů začal 27. prosince 1914, ale od počátku se nedařil a byl za velkých ztrát zastaven.

Dávky potravin byly postupně snižovány a došlo i k porážení koní, aby se využilo jejich masa. Snížení dávek stravy, zimní počasí, nemoci, ale i další logistické problémy uvnitř obklíčené pevnosti, vedly ke snižováni bojeschopnosti vojsk. Pevnostní velitelství udává, že na počátku března 1915 bylo bojeschopných cca 30 % vojáků.

19. března se uskutečnil jeden z mnoha, ale tentokrát už poslední výpad posádky, směrem na východ, na Medyku. Sněhová bouře, ženijní problémy, ale bídný stav útočných jednotek ukončil tuto akci nezdarem. Ve dnech 20. a 21. března začaly opět ruské útoky, ale neuspěly.

Posádka bojovala 6 měsíců v obklíčení. Zásoby potravin zbývaly do 24. března. Naděje na vyproštění pevnosti byla v nedohlednu. Velení rozhodlo, po konzultacích s hlavním stanem, že se pevnost vzdá 22. března 1915. Na tento den mezi 5.00 - 6.00 hodin byla nařízena destrukce pevnostních objektů, děl, ničení kulometů, pušek, bodáků, šavlí a dalšího materiálu. Došlo i na likvidaci koní, povozů, aut atd. Byly páleny i důležité písemnosti. Nejmodernější 30,5 cm hmoždíře vystřílely všechnu munici a byly zničeny. Rovněž i mosty přes řeku San byly vychozeny do vzduchu.

V 6.00 hodin dne 22. března 1915 byly všechny pevnostní objekty vyhozeny do vzduchu. Následně začala jednání o kapitulaci. Cca v 10.00 počali Rusové vstupovat do pevnosti.

Przemysl - " legenda na Sanu " padl. Splnil to, co se od něj očekávalo. Vázal na sebe velké ruské síly. Měl velký morální význam i pro rakousko-uherské jednotky bojující v Karpatech.

Z textu armádního rozkazu, schváleného císařem citujme jen část: "….Neporaženým hrdinům Przemyslu náš kamarádský pozdrav a poděkování. …."

Do zajetí padlo cca 128 000 vojáků, z toho 10 generálů a cca 2 400 důstojníků, kteří odpochodovali většinou přes Medyku do ruského zajetí.

Teprve 3. června 1915 vjely do pevnosti jednotky německé 11. armády a následně i rakousko-uherský X. armádní sbor. Tím na trvalo skončila ruská okupace města i pevnosti. Fronta se posunovala dále na východ a boje o Przemysl, tak definitivně ustaly.

Przemysl padl, byl však nejdéle se bránící obklíčenou pevností v I. světové válce.

Dnes zapomenuté trosky fortů pokrývá bujná vegetace.

V letech 1945-1949, tváří v tvář naléhavé potřebě hospodářské obnovy, hleděly západoevropské země a jejich severoameričtí spojenci s obavami na expanzionistickou politiku a praxi SSSR. Poté, co západoevropské vlády splnily svůj závazek, daný ještě za války, zredukovat svou výzbroj a demobilizovat vojska, byly stále více znepokojeny jasnými signály, že sovětské vedení má v úmyslu zachovat svoje vojenské síly v plném stavu. Navíc z vyhlašovaných ideologických cílů Komunistické strany Sovětského svazu jasně vyplývalo, že výzvy k respektování Charty OSN a mezinárodních úmluv sjednaných na konci války nemohou zaručit státní svrchovanost a nezávislost demokratických států, vystavených hrozbě agrese zvenčí nebo rozvratu zevnitř. Tyto obavy ještě posílilo vnucení nedemokratických forem vlády a potlačení skutečné opozice a základních lidských a občanských práv a svobod v řadě zemí střední a východní Evropy i v jiných částech světa. Od roku 1947 do roku 1949 vyvrcholil tento vývoj řadou dramatických politických událostí. Byly mezi nimi přímé hrozby svrchovanosti Norska, Řecka, Turecka a dalších západoevropských zemí, únorový puč v Československu v roce 1948 a protiprávní blokáda Berlína, jež začala v dubnu téhož roku.

Podpis Bruselské smlouvy v březnu 1948 byl projevem rozhodnutí pěti západoevropských států - Belgie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Spojeného království - vytvořit systém společné obrany a posílit vzájemné vztahy takovým způsobem, který by jim umožnil odolat ideologickému, politickému a vojenskému ohrožení jejich bezpečnosti. Následovala jednání se Spojenými státy a Kanadou o vytvoření jednotné Severoatlantické aliance, založené na bezpečnostních zárukách a vzájemných závazcích mezi Evropou a Severní Amerikou. Mocnosti Bruselské smlouvy přizvaly Dánsko, Island, Itálii, Norsko a Portugalsko, aby se staly účastníky tohoto procesu. Jednání vyvrcholila podpisem Washingtonské smlouvy v dubnu 1949 a tím přivedla na svět společný bezpečnostní systém, založený na partnerství těchto dvanácti zemí. V roce 1952 přistoupily ke smlouvě Řecko a Turecko. V roce 1955 se k Alianci připojila Spolková republika Německo a v roce 1982 se členem NATO stalo i Španělsko. Severoatlantická aliance byla založena na základě smlouvy mezi členskými státy, svobodně uzavřené každým z nich po veřejné diskusi a řádném projednání v parlamentu.

Smlouva potvrzuje jejich individuální práva, jakož i jejich mezinárodní závazky v souladu s Chartou OSN. Ukládá všem členským státům sdílet rizika a povinnosti, jakož i výhody kolektivní bezpečnosti a vyžaduje od každého z nich závazek nevstupovat v žádné jiné mezinárodní ujednání, jež by mohlo být v rozporu se smlouvou. Od vytvoření Aliance do dneška proběhlo půl století dějin. Po většinu této doby se NATO soustřed'ovalo především na zajištění bezprostřední obrany a bezpečnosti svých členských států. To zůstává jeho základním úkolem i dnes, jeho bezprostřední zaměření se však zásadně změnilo.

Základním posláním NATO je ochrana svobody a bezpečnosti všech jeho členů politickými i vojenskými prostředky v souladu se zásadami Charty OSN. Od samého počátku své existence pracuje Aliance pro vytvoření spravedlivého a trvalého mírového pořádku v Evropě, založeného na společných hodnotách demokracie, lidských práv a právního státu. Tento ústřední cíl Aliance znovu nabyl na významu po skončení studené války, nebot' vyhlídka na jeho dosažení se poprvé v poválečných dějinách Evropy jeví reálnou.

Základním funkčním principem Aliance je zásada společného závazku ke vzájemné spolupráci mezi svrchovanými státy, založená na nedělitelnosti bezpečnosti jejích členů. Solidarita v rámci Aliance zaručuje, že žádný členský stát nebude nucen spolehnout se pouze na své vlastní úsilí při řešení základních bezpečnostních úkolů. Aniž by zbavovala členské státy jejich práva a povinnosti zhostit se svých svrchovaných závazků v oblasti obrany, umožňuje jim Aliance uskutečnění jejich hlavních bezpečnostních cílů cestou kolektivního úsilí. Krátce řečeno je Aliance sdružením svobodných států, jednotných ve svém odhodlání chránit svou bezpečnost cestou vzájemných záruk a stabilních vztahů sjinými zeměmi.

Severoatlantická smlouva z dubna 1949, která je právním a smluvním základem Aliance, vznikla na základě článku 51 Charty OSN, který potvrzuje přirozené právo nezávislého státu na individuální nebo kolektivní obranu. Jak praví preambule smlouvy, cílem spojenců je "podporovat mírové a přátelské vztahy v celém severoatlantickém prostoru". V době podpisu této smlouvy však bezprostředním účelem NATO byla obrana jeho členů proti možnému ohrožení vyplývajícímu z politiky a rostoucí vojenské síly tehdejšího Sovětského svazu.

Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO) skýtá strukturu, jež umožňuje uskutečnění cílů Aliance. Je to mezivládní organizace, jejíž členské státy si ponechávají plnou svrchovanost a nezávislost. Organizace jim skýtá fórum, na němž mohou společně konzultovat jakékoli otázky podle vlastní volby a přijímat rozhodnutí o politických a vojenských záležitostech ovlivňujících jejich bezpečnost. Skýtá struktury umožňjící vzájemné konzultace a spolupráci v politické, vojenské a hospodářské oblasti, jakož i ve vědě, technice a jiných nevojenských oborech.

NATO ztělesňuje transatlantické spojení, ve kterém je bezpečnost Severní Ameriky trvale svázána s bezpečností Evropy. Je praktickým vyjádřením účinného kolektivního úsilí jeho členů při sledování společných zájmů. Výsledný pocit stejné bezpečnosti všech členů Aliance, bez ohledu na jejich rozdílné podmínky nebo vojenskou sílu, přispívá k celkové stabilitě v Evropě. Vytváří příznivé podmínky pro větší spolupráci mezi členy Aliance, ale také mezi členy Aliance a ostatními státy. Právě na tomto základě jsou rozvíjeny nové struktury bezpečnostní spolupráce, jež mají sloužit zájmům Evropy, která už není rozdělena a může volně naplňovat svoje politické, hospodářské, sociální a kulturní cíle.

Prostředky, jimiž Aliance uskutečňuje svoji bezpečnostní politiku, zahrnují udržování dostatečné vojenské sily pro zabránění válce a zajištění účinné obrany, celkovou schopnost zvládat krize ohrožující bezpečnost jejích členů a aktivní prosazování dialogu s ostatními státy a kooperativního přístupu k evropské bezpečnosti včetně opatření k dosažení dalšího pokroku v oblasti omezování zbrojení a odzbrojení.

Ozbrojené síly České republiky plní úkoly, které vyplývají z členství v Severoatlantické alianci a z dalších z mezinárodních smluvních závazků ČR o společné obraně proti napadení a rozvíjejí k tomu své schopnosti zahrnující i výstavbu jednotek zařazených do sil rychlé reakce NATO (NRF - NATO Response Force). Trvale zabezpečují aktivní účast v integrovaném sytému protivzdušné obrany NATO (NATINEADS - NATO Integrated Extended Air Defence System) a schopnost přijmout v případě potřeby alianční síly na vlastním území.

V rámci podílu ČR na rozvoji Evropské bezpečnostní a obranné politiky EU (ESDP - European Security Defence Policy) jsou ozbrojené síly ČR zapojeny do přípravy vojenských kapacit EU včetně sil rychlé reakce (RRF - Rapid Response Forces), které jsou budovány jako kompatibilní a komplementární se silami NATO.

Čerpáno z : www.army.cz

MO - AVIS - Na cestě integrace

Počty válečné armády po ukončení mobilizace dosáhly 1 128 000 osob, z toho 48 000 důstojníků a 9 000 rotmistrů. Armáda se následně skládala z 12 hraničních oblastí, 21 divize, 1 okrsku, 4 rychlých divizí, 2 skupin v síle divize a jedné skupiny v síle brigády, tvořících 4 armády a zálohu hlavního velitelství. K vedení boje mohla využít téměř 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů. Kromě toho k 23. září bylo stavebně dokončeno a z velké části i vyzbrojeno 263 těžkých objektů a 9632 objektů lehkých.

Pro řízení vojenských operací na strategické úrovni bylo určeno Hlavní velitelství, které vzniklo současně s vyhlášením mobilizace v noci 23. září. Jeho předsunutý sled se okamžitě přemístil do Klánovic u Prahy. Dne 26. září večer se přesunulo do Vyškova a jeho jednotlivé složky se rozptýlily ve městě a po okolních obcích. Hlavní velitel armádní generál Ludvík Krejčí (1890 - 1972) sídlil společně s operačním oddělením štábu na zámku v Račicích u Vyškova.

Na základě rozboru 2. (zpravodajského) oddělení štábu Hlavního velitelství ze dne 25. září byla za nejnebezpečnější považována možnost vstřícného úderu ze severu přes Liberec a z Horního Rakouska přes jižní Čechy (s navazujícím prostorem Jihlavska) s následnou možností odříznutí jádra I. armády postupem protivníka na Pardubice a Havlíčkův Brod. Odhadovalo se, že německé velení v této době již upustilo od původní myšlenky položit hlavní důraz na vstřícný postup svých vojsk z Dolního Rakouska a Horního Slezska a zaměřilo se spíše na úder směrem do Čech. Vzhledem k tomu došlo k přijetí upravené varianty XIII nástupového plánu VII, spočívající v posílení uskupení čs. vojsk severních a jižních Čechách a rovněž tak na jihozápadní Moravě, na úkor svazků původně předurčených pro obranu severní a zejména jihovýchodní Moravy, za současného využití záloh Hlavního velitelství. Posunutí těžiště obrany směrem na západ neznamenalo, jak se někdy uvádí, příklon k obraně pohraničí, ale bylo reakcí na předpokládané soustřeďování německých vojsk v Horním Rakousku, Bavorsku a Lužici.

Obranu větší části Čech zajišťovala I. armáda (11 divizí a 1 brigáda) s velitelstvím v Kutné Hoře, v čele s armádním generálem Sergějem Vojcechovským (narozen 1883, v květnu 1945 odvlečen do SSSR), který předpokládal vést pružné obranné boje, vycházející přitom ze základní myšlenky ústupového manévru ve směru západ - východ, při současném zabezpečení celistvosti severního a jižního křídla armády. Pro tento účel byly kromě hlavního obranného postavení v pohraničí obsazena i některá předem připravená záchytná postavení ve vnitrozemí. Šlo především o tzv. první ústupovou příčku probíhající přibližně po čáře Liberec - Mělník, pokračující obloukem na západ od Prahy a dále vedoucí po řece Vltavě na jih až k Týnu nad Vltavou.

Pásmo činnosti II. armády (4 divize) na severní Moravě bylo vymezeno městem Králíky na západě a Jablunkovským průsmykem na východě. Velitelem armády byl divizní generál Vojtěch Luža (1891 - 1944), sídlící v Olomouci. U II. armády byla pozornost velitelů věnována především přehrazení možných útočných směrů v IV. sboru na Zábřeh a u Hraničního pásma XIII na Bruntál. Zásah polské armády nebyl považován za příliš pravděpodobný, nicméně obrana s ním taktéž počítala.

V případě IV. armády (9 divizí) se západní i východní hranice pásma její činnosti během zaujímání obranné sestavy měnily. nejprve měla bránit pouze Moravu od česko-moravské zemské hranice po moravsko-slovenskou zemskou hranici. Později došlo na západě k převzetí obranného úseku až po ohbí řeky Vltavy na sever u Vyššího Brodu a na východě k Devínu. V čele armádního velitelství sídlícího v Brně stál armádní generál Lev Prchala (1892 - 1963).

Velitelství IV. armády věnovalo hlavní pozornost organizování obrany v pásmu 3. sboru na směru Slavonice - Jihlava a koordinaci ústupu VI. sboru v jižních Čechách. Útok vedený od Znojma na Brno či překročení dolního toku řeky Moravy u Hraničního pásma XIV byly považovány za méně pravděpodobné.

Mimo obranných postavení k ochraně státní hranice na severní a jižní Moravě začala po vyhlášení mobilizace výstavba dvou vnitrozemských obranných linií procházejících napříč Českomoravskou vrchovinou a východní Moravou. Řízení obranných prací na tzv. druhé vnitrozemské obranné příčce, vedoucí přibližně po trase Králíky - Letohrad - Litomyšl - Žďár nad Sázavou - Želetava převzalo velitelství "ČV", jehož čele stál divizní generál Robert Rychtrmoc (1875 - 1946), a na třetí vnitrozemské obranné příčce, vedoucí po trase Opava - Hranice - Holešov - Napajedla - Kúty, velitelství "M", kterému velel armádní generál Josef Bílý (1872 - 1941).

Za obranu Slovenska a Podkarpatské Rusi zodpovídala po vyhlášení mobilizace III. armáda (7 divizí). Pásmo činnosti armády bylo od 27. září vymezeno na západě Devínem na dolním toku řeky Moravy, odkud vedlo přes hřebeny Malých Karpat k Bílým Karpatům, kde se napojovalo na zemskou hranici. Na východě jej tvořila československo - rumunská státní hranice. Velení armády převzal armádní generál Josef Votruba (1879 - 1959), který si za velitelské stanoviště zvolil město Kremnicu.

Velení III. armády při plánování bojových operací věnovalo pozornost zejména eventuálnímu útoku ze strany Maďarska, s úmyslem udržet prostor Levice - Krupina - Lučenec a nepřipustit postup protivníka Podunajskou nížinou k Nitře. Zabezpečeno bylo rovněž spojení s Rumunskem. Na ochraně jihozápadu Slovenska před případnou aktivitou německých vojsk se spolupodílela IV. armáda. Vzhledem k potřebě mít možnost zasahovat do průběhu vedení operací vševojskových svazů, posilovat je, provádět vystřídání vojsk či přehrazovat průlomy do operační hloubky obrany vlastních vojsk, si Hlavní velitelství vytvořilo poměrně silnou zálohu. Rozhodující část tzv. ústřední zálohy tvořily především vševojskové svazky (9 divizí). Ty byly nasazeny na nejdůležitějších směrech, kde mohlo dojít k prolomení obrany našich vojsk. Tímto způsobem došlo k vytvoření dalšího operačního sledu na rozhraní jižní Moravy a Slovenska (3 divize), na jihozápadní a severovýchodní Moravě (2 divize a 3 divize) a ve východních Čechách (1 divize).

V záloze Hlavního velitelství se dále nacházela letecká brigáda, jejíž pluky, vyzbrojené převážně těžkými bombardovacími letouny, byly připraveny provádět bombardování mobilních svazků nepřítele přibližujících se k čs. státní hranici zejména z Horního Rakouska a dále ze Saska a Lužice. Při prolomení čs. obrany měla zabraňovat v postupu německých vojsk do operační hloubky. Přitom se předpokládala úzká součinnost se skupinami bojového letectva jednotlivých armád, v nichž byly soustředěny lehké bombardovací letouny a část sil stíhacího letectva. Zároveň bylo připraveno vše pro přijetí 2 perutí francouzského letectva (40 letadel), jak předpokládaly úmluvy z roku 1934.

Protivzdušnou obranu zápolí zajišťovaly tzv. teritoriální obrany proti letadlům (TOPL), zahrnující veškeré útvary protiletadlového dělostřelectva, společně se zbývající částí stíhacího letectva. sestava TOPL zahrnovala celkem 26 bráněných míst, z čehož většinu tvořily průmyslové závody. Hlavním bráněným místem bylo město Praha, na jehož obranu bylo soustředěno 25 % protiletadlových baterií. Na obraně zápolí se podílely i některé zbrojní podniky (zejména závody ve Vsetíně, Považské Bystrici, Uherském brodě, Stranicích a Brně), které si z vlastních prostředků zakoupily menší množství lehkých kulometů. Poměrně slabá TOPL, ale nebyla jako celek schopna čelit nadvládě protivníkova letectva ve vzduchu a zabránit provádění úderů na městské aglomerace nebo průmyslové závody.

Po léta pracně budovaný bezpečnostní systém Československa se ovšem na přelomu září 1938 zhroutil a země samotná se ocitla v silné mezinárodní izolaci. Z Malé dohody zůstalo věrné jen Rumunsko. Hlavní spojenec Francie nás nutil k podrobení se Německu a netajil se tím, že vojenskou pomoc nehodlá poskytnout. Pomoc Sovětského svazu, sama ostatně dost problematická, byla podmíněna postojem Francie. Další státy tj. Maďarsko a Polsko, jen čekali, kdy budou moci získat také něco pro sebe. O osudu Československa se tak rozhodlo na schůzce čtyř mocností v Mnichově. Ani armáda, jakkoliv odhodlaná a relativně dobře vyzbrojená, nemohla zachránit situaci. Stav připravenosti na válku samotné československé armády s celého státu nehrál nakonec při posuzování možnosti obrany hlavní roli.

Při tvorbě bylo použito:

• příspěvků z konference " Mobilizace 1938 ", pořádané VA Brno 16. 9. 1998
• fotografií z VHA Praha

//<![CDATA[ sklikBanner({ codeId: 50, formatId: 23, url: new String(window.location.href), cborder: '000000', cbackground: 'ffffff', ctitle: '808080', ctext: '000000', curl: '808080', simg: 0 }); //]]>

V Jihomoravském kraji je stále na prvním místě strojní průmysl. V Brně jsou především možnosti pro investování a energetiku (Alstom Power, První brněnská strojírna), výroba traktorů a zemědělského průmyslu (Zetor), hydraulické a pneumatické / vzduchové stroje (Poclain Hydraulics), zpracovatelské stroje (Šmeral), provozní stroje (IFE, Frencken, E.W.C.), kuličková ložiska (ZKL). Další významné obory, ve kterých se pohybují firmy, zabývající se strojním průmyslem se nachází v oblasti Blanska - severně od Brna. (ČKD a Metra - vodní turbíny), Adamově (Adast - kompresory, a pumpy), Kuřimi (TOS - obráběcí stroje a centrum obráběcího průmyslu), Boskovicích (Minerva - šicí stroje, Novibra - jehly pro textilní stroje a Vyškově (Fritzmaier - zemědělská a ostatní transportní technika, Fischer Vyškov - kovoobráběcí.

V jižní části regionu je strojní průmysl v Břeclavi, kde se nacházejí dvě výrobny výtahů a pojízdných schodů OTIS a OTIS-Escalators, Hustopečích (Mostárna - stavba mostů, jeřábů, Worthington Gastec - tlakové nádrže, GEMI a Westphalia - automobilové náhradní díly.) Podniky významné pro strojní a obráběcí průmysl se také nacházejí v Hodonínském regionu (Jihomoravská armaturka v Hodoníně - armatury, Narex v Kyjově - vrtáky, Šroubárna v Kyjově - šrouby a spojovací materiál). Více než stoletou tradici má v Jihomoravském kraji také elektrotechnický průmysl, jehož hlavním centrem je opět Brno - VUES, ZPA a Inotec v Brně, Siemens Electric Machines v Drásově. Elektrotechnika a ITC technologie jsou průmyslovým obory, ve kterých došlo během posledního desetiletí v Jihomoravském kraji k prudkému rozvoji. Nedávný prudký rozmach tohoto oboru stojí na výzkumech, které mají v Brně v této oblasti dlouholetou tradici.

Textilní a obuvnický průmysl
jsou obory, které v průběhu 90- tých let prožily velké změny. Mnoho podniků úplně zmizelo a jejich činnost byla jen z částí převzata nově vzniklými firmami. Nejdůležitější centra textilního průmyslu a výroby oblečení v Brně jsou Nová Mosilana a Luwa (obě se zahraničním kapitálem).

Potravinářský průmysl
je vysoce rozvinutý ve většině okresů - největší koncentrace je v jižních a východních okresech tj. Brno-město, Brno-venkov, Hodonín, Znojmo a Břeclav - zpracování masa, cukrovary, konzervárny ovoce a zeleniny. V Jihomoravském regionu se také nacházejí čtyři velké pivovary - Starobrno v Brně, Hostan ve Znojmě, pivovar Vyškov a pivovar Černá Hora; a velký počet velkovýrobců vína - především: Víno Mikulov, Vinium Velké Pavlovice, Znovín Znojmo. Vinařství a výroba vína reprezentují významné ekonomické aktivity, stejně tak jako hlavní turistické atrakce v jižní části regionu

Chemický a farmaceutický průmysl
je zastoupen především ve městech: Břeclav, Brno (Pliva - Lachema), Vyškov a Ivanovice na Hané (Bioveta).

Jihomoravský region představuje jeden z nejdůležitějších dopravních uzlů v České republice - má druhou nejhustší síť silnic a dálnic, bude součástí prvního a druhého mezinárodního koridoru, stejně tak, jako je významným národním dopravním uzlem pro vlakovou dopravu. Brno také disponuje jedním mezinárodním letištěm I. kategorie.

V Brně se také nachází společnost Veletrhy Brno, a.s. - nejspecializovanější společnost na veletrhy a výstavy ve střední Evropě - s téměř 50 výstavami za rok. Majoritním vlastníkem je německá společnost Messe Düsseldorf a zaměstnává přes 750 lidí. V roce 1993 byl znovu otevřen Technologický Park Brno, což bylo jedním z cílů společného projektu, který odstartoval Český technologický park. Jednou z předností Technologického parku Brno je jeho strategická poloha a skutečnost, že je zde k dispozici kvalifikovaná pracovní síla. V technickém parku dnes můžeme najít firmy jako - Siemens, IBM, Honeywell, SGI, Ness technologies, Timken, Control Techniques, FEI, Český mobil, Tranza a Andrew Telekommunikations.

Dalším z významných rozvojových projektů je průmyslový park Brno - Černovická terasa - se 179 hektary plochy tvoří jeden z největších průmyslových parků v České republice a splňuje všechny předpoklady pro investice "na zelené louce". Pozemky jsou ve vlastnictví města a jsou obzvláště atraktivní z důvodu jejich blízkosti k mezinárodnímu letišti, dálnici a železniční síti

Rozloha : 5 335 km2 (6 ,8 % rozlohy České republiky)

Nejvyšší místo : úpatí hory Klínovec

Nejnižší místo : výtok řeky Labe u Hřenska ( 115 m n.m.) nejníže položené místo v ČR

Počet sídel : v Ústeckém kraji je 354 obcí, z toho 46 má statut města.

Počet obyvatel : 822 133 (k 31.12.2004)

Průměrná hustota osídlení : 131 obyvatel na km2

Ústecký kraj se sídlem v Ústí nad Labem je vymezený územím okresů Děčín, Ústí nad Labem, Teplice, Litoměřice, Louny, Most a Chomutov. Na jeho území se v současné době nachází 16 obcí s rozšířenou působností. Severní hranice kraje je zároveň i státní hranicí se spolkovou zemí Sasko ve Spolkové republice Německo. Na severovýchodě sousedí s Libereckým krajem, na západě s Karlovarským a z malé části i s krajem Plzeňským a na jihu se Středočeským krajem.

Na území Ústeckého kraje se nachází 354 obcí. Sídlem kraje a zároveň největší obcí v území je Ústí nad Labem s 97 164 obyvateli. Podle počtu obyvatel se kraj řadí na páté místo v České republice. Hustota obyvatel je vyšší než vykazuje celostátní průměr a liší se podle okresů. Nejhustěji je osídlena oblast podkrušnohorské hnědouhelné pánve, nižší zalidnění se nachází ve vyšší oblasti Krušných hor a v okresech Louny a Litoměřice, kde se vyskytují především menší venkovská sídla.
Obce reprezentují život v Ústeckém kraji z pohledu několika staletí. V mnoha z nich najdeme zejména sakrální stavby pamatující vládu prvních Habsburků, například Rudolfa II, který měl úzké vztahy k městu Most.
Zejména ve šluknovské oblasti se nachází řada obcí, v kterých se dochovala architektura takzvaných podstávkových domů, staveb typických pro česko-sasko-polské trojzemí, například v obcích Dolní Chřibská, Vysoká Lípa, Jetřichovice nebo Všemily. Podstávkové se těmto domům, jedinečným v Evropě, říká pro jejich specifickou konstrukci, skládající se z vnějších přístěnných sloupků propojených vodorovným trámem. Podstávka, která má tvar stlačeného oblouku, nese patro domu, případně střechu, podpírá stropnice a tím zpevňuje celou stavbu.

Zcela jiný ráz mají zemědělské obce ležící v polabské nížině. Unikátem mezi nimi je Straškov - Vodochody, nejmenší obec kraje nebo chmelařské Blšany, pyšnící se statutem nejmenšího evropského sídla prvoligového fotbalového klubu. Jinou raritou je pověstmi o zázračném uzdravování opředený třetí nejstarší český klášter řádu klarisek v Panenském Týnci na Lounsku.

Unikátní pevnostní město Terezín, rotunda sv. Jiří na památné hoře Říp, pomník Přemysla Oráče ve Stadicích, Střekov, Hněvín, Hazmburk, Kadaňský hrad, zámky v Klášterci nad Ohří, Krásném Dvoře, Libochovicích, Duchcově a další.

Kadaň, Litoměřice, Žatec, Úštěk

Klínovec, Bouřňák, Komáří Vížka, Krušné hory, cyklistická stezka podél Labe, Raná u Loun, Labské pískovce, autodrom a hipodrom v Mostě.

NEJnavštěvovanější národní parky:

Národní park České Švýcarsko (značené cesty, tři naučné stezky a 45 km značených cyklotras).

NEJkrásnější koupání:

Nechranická přehrada, Kamencové jezero, jezero Chmelař, zatopený důl Barbora u Oldřichova, Aquapark v Klášterci nad Ohří a v Děčíně.

NEJvětší zoologické zahrady:

Zoologická zahrada v Ústí nad Labem a v Děčíně, Podkrušnohorský zoopark v Chomutově.

NEJznámější lázně:

Teplice v Čechách, Dubí a Mšené-Lázně.

V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice zuřila v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. Tyto události připomíná několik pomníků. Na rozcestí silnic vedoucích do Stradova, Unčína a Přestanova se nachází tzv. Juchtová kaple, svědek nelítějších bojů bitvy. Ruský pomník v Přestanově má čtyři bronzové reliéfy mimochodně kráčejících lvů, umístěné u paty obelisku, a sochu bohyně vítězství Niké. Byl postavený dle návrhu italského architekta Nobileho, základní kámen monumentu položil sám car Mikuláš

Ústecký kraj se může pochlubit hned dvěma místy, k nimž se váží staré české pověsti. Především horou Říp na Roudnicku - když se praotec Čech z Řípu rozhlédl po kraji, viděl zemi mlékem a strdím oplývající. Jeho rod Čechů se tedy v této zemi usadil. Dalším takovým pověstným místem je obec Stadice v romantickém údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o založení české královské dynastie, rodu Přemyslovců. Dle jeho tvrzení byl právě zde bájný Přemysl Oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec.

V letech 1904-6 byl podle plánů architekta J. Zeissiga z Lipska v dnešní Horově ulici v Ústí nad Labem vybudován novorománský cihlový objekt Evangelického kostela apoštola Pavla. Při jeho konstruování došlo u nás vůbec poprvé k aplikaci panelové stavební technologie.

Československá premiéra prvního zvukového filmu se konala 26. dubna 1929 v Ústí nad Labem na Střekově v kině Alhambra (dnešní Činoherní studio).

Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra Ústí nad Labem bombardováním spojeneckými silami takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Cílem několika ničivých náletů se stal most, továrny, úřady, obchody a restaurace, radnice, knihovna, dvě kina, tři školy, nádraží, pošta a jiné významné budovy. Zcela zničeno bylo 572 domů s 2754 byty a poškozeno dalších 916. Od té doby má Ústí nejšikmější věž na sever od Alp, a to u arciděkanského chrámu Nanebevzetí Panny Marie z roku 1318 - ve výšce 65 metrů se věž odklání o 186 cm od kolmé osy.

NEJromantičtější restaurace:

V obci Brná je restaurace Srdíčko, velmi často ji navštěvoval německý spisovatel Karel May.

U zámku ve Velkém Březně, nechal ho vybudovat Karel Chotek v anglickém stylu se 130 vzácnými stromy a keři. Zámek je spjat také s místem, kde vyrůstala Žofie Chotková, manželka arcivévody Ferdinanda d´Este. Oba dva, jak následník trůnu monarchie, tak hraběnka Žofie byli zavražděni roku 1914 v Sarajevu. Tento incident se do značné míry podílel na rozpoutání 1. světové války.

V Nepomyšli na Podbořansku roste Lípa srdčitá, která se v roce 2002 umístila na druhém místě v soutěži Strom roku 2002. I když se vítězem pyšní Sokolovsko, lípa z Nepomyšle je nejkrásnějším stromem Ústeckého kraje.

Život v Ústí n. L. byl po roce 1948 poznamenán nejen totalitním režimem a jeho direktivními metodami, ale také skutečností, že obyvatelstvo většinou přišlo z jiných míst a postrádalo jakýkoli lokální patriotismus. Tomuto myšlení odpovídaly i asanace, jež kulminovaly zejména v 70. a 80. letech a takřka zlikvidovaly historickou část města.

Johann Schicht založil v Ústí n. L. továrnu na výrobu mýdla (dnes Setuza). Patřil ve své době vedle Bati nebo Škody k nejznámějším průmyslníkům. V roce 1898 mu byl udělen titul císařský rada za jeho zásluhy o rozvoj průmyslu rakousko-uherské monarchie…. Poté, co byla v roce 1911 uvedena do provozu ztužovna tuků (první ztužovna na evropské pevnině vůbec a čtvrtá ve světě) se akciová společnost Georg Schicht stala největším podnikem svého druhu v Evropě. V Anglii byla větší mydlárna, v Německu olejárna, v Holandsku margarínka, ale neexistoval komplex těchto provozů a na tak vysoké technické úrovni, jako byl v Ústí n. L.

K přeměně přirozeného labského toku do dnešní podoby jako toku regulovaného a do značné míry uměle přetvořeného docházelo postupně po dobu více než sta let a vycházelo z postupně se prosazujícího principu, že Labe je důležitá dopravní tepna, která jako jediná spojuje české země s mořem. Z tohoto principu vycházely všechny úpravy řeky, které směřovaly k odstranění překážek omezujících plavbu a k postupnému prohlubování jejího řečiště. Tyto snahy o vytvoření optimálních plavebních podmínek na Labi vyvrcholily grandiózním plánem kanalizace toků Vltavy a Labe na úseku mezi Prahou a Ústím n. L. Tento projekt se začal realizovat od roku 1896 a byl dokončen v roce 1936 dobudováním Masarykových zdymadel pod Střekovem. Podle původního plánu zde měl být vybudován běžný plavební stupeň, podobným stupňům, které se stavěly na úseku Mělník - Lovosice. Další stupeň měl být postaven u Prackovic. Jejich výstavbě však zabránilo vypuknutí 1. světové války a po jejím skončení došlo k přehodnocení záměrů a prosadila se nová koncepce ve výstavbě vodních děl: ta neměla sloužit pouze plavbě, ale měla být kombinována s vodní elektrárnou. A tak v roce 1923 bylo započato s tehdy největší vodní stavbou na území ČSR. Výsledkem byla zdymadla jak je známe dnes: 2 plavební komory pro čluny a hydroelektrárna, navíc doplněna o přechod pro chodce.
Toku Labe se však nevyužívalo pouze pro nákladní přepravu. Při zahájení paroplavby na českém toku Labe byly parníky určeny výlučně k přepravě osob. A osobní přeprava se stala neodmyslitelnou součástí labské dopravy, a vlastně jí zůstala dodnes i když v daleko menším rozsahu. Její počátky spadají do 40. let 19. století. Zastávky parníků byly prakticky ve všech obcích, ale hlavní proud cestujících směřoval do velkých měst a rekreačních středisek. Na českém toku Labe se největší počet cestujících soustředil právě do Ústí n. L. Přitom se nejednalo o zanedbatelný počet, protože např. v desetiletí před 1. světovou válkou přijelo nebo odjelo z Ústí n. L. průměrně přes čtvrt milionu osob ročně, což bylo 40 - 50 % všech osob přepravených parníky na českém úseku Labe. Pro jejich pohodlí zřídila saská společnost v Ústí n. L. svoji vlastní kancelář spojenou s restaurací a hotelem - Parník (Dampfschiff), která zahájila provoz v roce 1862 a byla umístěna poblíž ústí Bíliny (obdobná zařízení se stejným jménem byla zřízena i v Děčíně, Hřensku a Litoměřicích). Příjezdy a odjezdy parníků byly přizpůsobeny hlavním železničním spojům (do Prahy či Teplic), byla zřízena i speciální služba nosičů ap. Budova Parníku dodnes stojí a patří k NEJzchátralejším…

Ústí n. L. bylo postiženo několika velkými povodněmi, které zaplavily níže položené části města a způsobily značné materiální škody. Poslední velká povodeň stihla nejenom město, ale i téměř polovinu kraje v srpnu 2002, kdy hladina Labe v Ústí kulminovala na 11,9 metrech.
Historickou tabulku povodní na dolním toku Labe tak stále vede vodní katastrofa z roku 1845, kdy byly dosaženy hodnoty 1 235 cm a průtok 6 300 m3. Velká voda tehdy v Ústí nad Labem zaplavila a poškodila prakticky všechny domy v prostoru od Mírového náměstí k řece a směrem k řece. Směrem k Trmicím a Předlicím se rozkládalo velké jezero. Dále bylo v severních Čechách zčásti zatopeny Litoměřice, pod hladinou úplně zmizely Mlékojedy, Lovosice, ve Štětí voda zaplavila náměstí i kostel.
Při této mimořádné povodni byla hladina vody asi o 1,5 m výše než u všech dalších katastrofálních povodní, které Ústí n. L. v průběhu 2. pol. 19. století postihly. Jednalo se zejména o povodně v letech 1862, 1867, 1876 a 1890, které náleží mezi 10 největších historicky doložených labských povodní.

NEJmladší obce:

Několik desítek obcí na Ústecku muselo ustoupit těžbě uhlí. Jedna z nich - Vyklice - se však na mapu kraje vrátí.

NEJkvalitnější české víno:

Vinice ve Velkých Žernosekách.

NEJuznávanější most v ČR:

Mariánský přes Labe, dokončen v roce 1998, cena se vyšplhala téměř na 3 miliardy korun.

NEJznámější ulice:

Rozhodně ústecká Matiční…

Panenský Týnec - zásadní význam na rozvoji a růstu obce měl týnecký klášter klarisek, vystavěný do roku 1280 Habartem ze Žirotína jako poděkování Anežce Přemyslovně, sestře krále Václava I., za vyléčení jeho ženy z neplodnosti. Svatá Anežka zde ke sklonku svého života i žila a její zmizelé ostatky jsou v blízkosti kláštera v hrobce uloženy. Tato skutečnost je však nedoložena. Další stavbou se kterou započal prvorozený syn Habarta - Plichta za Žirotína, nejslavnější bojovník své doby, který bojoval za římského krále, anglického krále a krále Jana Lucemburského, je stavba vrcholně gotického kostela, který se však nikdy nepodařilo dostavět. Tuto stavbu založil na silné pozitivní zóně ve tvaru kříže, která má schopnost léčit a uvolňovat depresivní stavy.

Státní úřad pro jadernou bezpečnost vytipoval pět míst, z nichž bude vybráno jedno pro vybudování úložiště vyhořelého jaderného paliva a jaderného odpadu. Jedním z těchto míst je i lokalita mezi obcemi Blatno a Lubenec na Podbořansku.

- V jeho správních hranicích žije na rozloze 496 km2 1 200 000 obyvatel a na jeho území je cca 770 000 pracovních příležitostí.

- Praha navíc tvoří jádro středočeského regionu, tj. území o rozloze více než 3000 km2, kde žije dalších půl milionu obyvatel.

- Vazby mezi Prahou a tímto územím jsou mnohem silnější než k ostatním částem státu. Ve městě vzrůstá i počet přechodně přítomných osob, který v současné době dosahuje denně téměř 300 000.

- Z Prahy je vzdušnou čarou přibližně stejně daleko k Jaderskému a k Baltskému moři.

Rozloha 49 617 ha

Zřízena roku 1338 jako sídlo samosprávy Starého města. Gotická nejstarší část komplexu s věží, arkýřovou kaplí a s bohatou znakovou výzdobou je z 2. poloviny 14. století. Na orloji se každou celou hodinu mezi 8,00 - 22,00 hod. objevuje 12 apoštolů, v dolní části je umístěná deska se znameními zvěrokruhu od Josefa Mánesa.

Starý židovský hřbitov
Vznikl v 1. polovině 15. století, jako pohřebiště sloužil do roku 1787. Židé mu říkají zahrada mrtvých a v ní je na 12 000 gotických, renesančních i barokních náhrobků.

Prašná brána
Monumentální vstup do Starého Města. Stavba z roku 1475, vybudována Matějem Rejskem. Dříve sloužila jako sklad střelného prachu.

Vyšehrad
Vyšehrad vznikl jako knížecí hradiště v 10. století. Jeho význam byl zprvu především vojensko-strategický, byl několikrát přestavován a v 50. letech 17. století byl zahrnut do barokního opevnění Prahy.


Stavovské divadlo
Klasická budova z let 1781-1783. Od roku 1799 patřili divadlo českým stavům. 21. prosince 1834 zde poprvé zazněla píseň Kde domov můj, která se později stala českou národní hymnu.

Národní divadlo
Je přední českou divadelní scénou, uvádí činoherní, operní a baletní představení.

//<![CDATA[ sklikBanner({ codeId: 52, formatId: 44, url: new String(window.location.href), cborder: '000000', cbackground: 'ffffff', ctitle: '808080', ctext: '000000', curl: '808080', simg: 0 }); //]]>